Přelom 12. a 13. století představoval v dějinách Polska dynamické období. Kdysi jednotná země se vinou zápasů mezi Piastovci začínala tříštit na jednotlivé úděly, jejichž vznik byl spojen s testamentem Boleslava III. Křivoústého (1138). Pozice krakovského knížete označovaného jako kníže senior, který měl vládnout všem ostatním Piastovcům, byla čím dál slabší. Zároveň s oslabováním centrální vlády docházelo k posilování moci předáckých klanů i emancipaci polské církve. A právě tehdy usedl k pulpitu mistr Vincentius Kadłubek a sepsal svou Kroniku Poláků, v níž popsal polské dějiny od bájných počátků do své současnosti. Kronika tak představuje cenný pramen k období postupného rozvratu v Polsku. Avšak její význam netkví jen v informacích, jež podává o dění v zemi, nýbrž i v mimořádné stylistické kvalitě, která ji řadí k pramenům celoevropského významu a díky které by mohla být považována za jeden z vrcholů renesance 12. století ve střední Evropě. Za svým způsobem unikátní lze označit i její formu, kdy tři ze čtyř knih kroniky jsou psány jako rozprava mezi osobami jménem Matouš a Jan. Čtenáři se tímto svazkem dostává do ruky první český překlad této významné polské kroniky, jíž nebyla dosud v českém prostředí věnována rozsáhlejší pozornost. Překlad je opatřen rovněž předmluvou, která poprvé ve větší míře zprostředkovává českému čtenáři problematiku spojenou s autorem a jeho dílem.