Studie, publikovaná poprvé v italštině v roce 1999, sleduje několik klíčových tendencí v procesu utváření moderní české kritiky a literární historiografie na přelomu 19. a 20. století (1883–1918). Poukazuje na vzájemné působení estetického myšlení, literární kritiky a historického studia literatury především ve vztahu k problému realismu. Interpretace dějin české literatury, kterou na přelomu 19. a 20. století podala takzvaná „Vlčkova škola“ (neboli „pozitivistická škola“ či škola „vědeckého realismu“ masarykovského ražení), si udržela vliv velmi dlouho: v různém rozpracování ji najdeme ve všech proudech teorie literatury i literární historie 20. století od strukturalismu až po marxismus. V navrženém interpretačním schématu jsou vyčleněny určité faktory, které byly určující pro utváření a zejména pro následný rozvoj literární kritiky a historiografie. Jevy, jež jsou samy o sobě významné (například rozvoj esejistického žánru nebo vytváření katolického modernismu), se z hlediska perspektivy této práce jako druhotné nekomentují. Stejným kritériem se řídil výběr osobností, jimiž se studie zabývá podrobněji, se zvláštním ohledem k první fázi jejich tvorby: T. G. Masaryk, F. X. Šalda, Arne Novák, Otokar Fischer. Kapitolu o posledně jmenovaném otiskla autorka v dvouměsíčníku Česká literatura už v roce 1997 (přel. D. Hodrová), nyní vychází celá práce v překladu Z. Obstové.

Ohlasy v médiích:

Mezi realismem, pozitivismem a estopsychologií (Česká literatura 1/2013)

Aktuality/Echa (Institut pro studium literatury, www.ipsl.cz, 28. 03. 2012)