Kniha sleduje konstituci, rozvoj, transfer a adaptaci sociálního katolicismu v první polovině 20. století. Sociální katolicismus není chápaný jen jako koncept definovaný oficiálním učením církve v podobě encyklik, ale především jako kolektivní sociální praxe, ve společnosti přítomná v různých podobách. Z této perspektivy se práce snaží zamýšlet se rovněž nad přístupem sekularizačních teorií a nad úlohou náboženství v moderní společnosti. Analýza sociálně-katolického hnutí je prezentována ve dvou rozdílných národních kontextech: belgickém a československém. Jejich srovnání je věnována především druhá část práce, která mapuje působení sítí a aktérů sociálního katolicismu napříč oběma zeměmi. Svým zaměřením na fenomén sociálního katolicismu, k němuž studie přistupuje jako k diskursu i sociální praxi, se autor snaží o posílení vazeb mezi církevními, sociálními a kulturními dějinami.