Cesty polemiky. Význam a proměny žánru polemiky v české literatuře na přelomu 19. a 20. století

Monografie sleduje polemiky v české literatuře na přelomu 19. a 20. století – jako svébytný žánr, jehož podstatu vyznačuje rovnomocné působení dialogu a nerozumění a který lze charakterizovat zvláště tématem (nesouhlas a střet, který je sám koneckonců předmětem), strategií (prosazení), funkcí (vítězství) a stylovou i formální vyhraněností. Jde o žánr se zvláštní pamětí, sebestředný a sebestvrzující, o žánr synkretický, působící prostřednictvím textů různorodého založení, o fenomén na pomezí diskurzivních praktik, oborů a společenských kontextů. Podobně jako se pohybuje na žánrovém pomezí, překračuje polemika pole literatury (umění) a prolíná se se sférami mimouměleckými. Je rovněž prostorem neoddělitelného prostupování a konfrontací osobního a věcného, soukromého a veřejného.

Materiálově založené studie v této knize se postupně, v relativní chronologii a z proměňujícího se úhlu pohledu zaměřují na různorodé případy a typy polemik od poloviny osmdesátých let 19. století do desátých, resp. dvacátých let 20. století. Pozorují, dokládají a vykládají: diskuse o národní literatuře v letech 1886–1888, možnosti a proměny pojmu literární revoluce v polemikách na konci 19. století, polemiku o dílo a osobnost Jana Nerudy jako jeden z konceptů pořádání veřejného prostoru v letech 1892–1893, koncepční hledání modernistické (symbolistní) umělecké syntézy v devadesátých letech 19. století, programové i osobní polemické střety mezi F. X. Šaldou a okruhem časopisu Moderní revue (zejména Arnoštem Procházkou a Jiřím Karáskem) v letech 1893–1925, spory o význam díla Vítězslava Hálka, resp. o nové pojetí literatury a umění v letech 1894–1895, polemické i politické pozadí vzniku a působnosti manifestu Česká moderna odrážející se v korespondenci J. S. Machara a T. G. Masaryka v letech 1894–1896, Masarykovo angažmá v rámci tzv. hilsneriády v letech 1899–1901, rozsáhlý spor o směřování a význam generace devadesátých let v roce 1900 (tzv. pseudonymovou polemiku), proměny ohlasu tvorby a osobnosti K. H. Máchy (zvláště v letech 1905–1910), tzv. aféru anonymních listů a její souvislosti v letech 1909–1914, obraz otevření Obecního domu v roce 1912 v časopisech jako výraz dobové umělecké diskuse a polemické dění v roce 1913 jako završení společenských a uměleckých procesů předchozích desetiletí i znamení nadcházejících zásadních proměn.

Rozlehlý, nově soustředěný a traktovaný materiál z dějin kritického myšlení a potýkání poskytuje svébytný průhled do dobového dění, zachycuje zásadní, generační proměny způsobů tvůrčího myšlení, estetických koncepcí a směrů, svým dialogickým, dynamickým charakterem umožňuje oživovat mnohé zasuté a podstatné jevy a souvislosti, s nezbytným vědomím mnohosti
a plurality